čtvrtek 26. března 2009

12 hours in Istanbul

7:45 - It's killing me! I don't remember when I woke up so early since I came here...I am trying to find energy in instant coffee.
8:30 - School service bus. A little bit of adrenalin at the morning is great for fully waking up.
9:00 - I am going by suburban train to Haydarpasa (Istanbul). About in the middle way to Haydarpasa, in Tuzla train station, sometimes you can see new reall tanks on the nearby railtrack! There is a big army factory in Tuzla and they transport tanks on the state railway.
10:05

úterý 3. března 2009

Den sedmnáctý - výlet do Bursy

Lyžování v Asii

Na pátek jsem měl naplánovaný výlet, na který jsem se opravdu dlouho těšil. Vyrazil jsem do města zvaného Bursa, které má se všemi předměstími 4 miliony obyvatel a v minulosti bylo dokonce hlavním městem Turecka. Pravým důvod mého upřímného zájmu byl ovšem ten, že Bursa leží pod pohořím Uludag, kde se nachází jedno ze dvou nejlepších lyžařských středisek v Turecku. To druhé je údajně na jihu Turecka, kousek od Antalye, pokud se tam vydáte, tak můžete dopoledne lyžovat a odpoledne se koupat v moři.
Do Bursy jsem vyrazil z Gebze s Demetkou, o které jsem vám psal už minule a což je moc super holka. Z Gebze jsme jeli autobusem (který jsme btw stopli na ulici, proč se taky zdržovat s cestou na nádraží...) asi tak půl hodiny, než jsme se nalodili na trajekt. Autobusy, které jezdí na delší vzdálenosti, jsou v Turecku všechny moderní, pohodlné a včetně stewarda na palubě (možná se vyskytují i stewardky, ale na ty jsem teda nenarazil). Na trajektu jsme z busu vystoupili a šli na palubu dát si čaj (co taky jiného - jsme v Turecku), toast a udělat pár fotek. Cesta trajektem utekla jak nevidět (tipuju tak půl hodiny) a už jsme zase pokračovali dál autobusem směr náš cíl. Bursa leží sice pod horami, ale pořád i tak ve slušné nadmořské výšce, takže zbytek naší cesty jsme jeli skoro pořád do kopce. V Burse jsme s Demetkou vyšplhali po schodech na nějakou pevnost, odkud byl nádherný výhled na část města (viz fotky).
Po prohlídce Egyptského bazaru a mešity (zrovna jsme se trefili do času motlitby) jsme zamířili do Zafer Plaza, což je nákupní centrum cca jako 3 Vaňkovky. Tam jsem se rozloučil s Demetkou, která už spěchala na rodinnou oslavu a potkal se s Luckou. Lucka je taky z MZLU a studuje tento semestr v Burse na Uludag university. S Luckou jsme vyrazili do dalšího nákupního centra. Jelikož se mi moje jeansy roztrhly na místě, kde se trhají předpokládám všem chlapům (tzn. v rozkroku), koupil jsem si nový a k tomu dvě trika a dvě láhve vína :-) Obtěžkáni a spokojeni s nákupem jsme se vydali směr Uludag university kampus, kde jsem měl původně nocovat. Původně.
V "dolmuši" (což jsou turecké miniautobusy - unikátní zážitek sám o sobě) jsme se dali do řeči se dvouma klukama, kteří studují taky ekonomiku na Uludag university. Borci nás pozvali na svůj byt poblí kampusu, kde jsme ve finále slušně zapařili do 4 hodiny ranní. Ráno jsme vyrazili směr Uludag. V tomto středisku se lyžuje v nadmořské výšce 1700 m.n.m. - 2230 m.n.m., což zaručuje dostatek sněhu až do dubna. Aktuálně prý na vrcholcích leží cca 3m sněhu! Lyžování není v Turecku příliš oblíbený sport a je údajně doménou bohatších lidí. Půjčení lyží či snb stojí okolo 20 YTL (10 EUR) a 10 jízd stojí 25 YTL (12.5 EUR). My jsme jezdili většinu času na sjezdovce dlouhé cca 2700 m, která je kombinací černé a červené obtížnosti. Každopádně sjezdovky byly poloprázdné (alespoň ty prudší a delší) a my jsme si výborně zajezdili.

to be continued...

sobota 21. února 2009

Den desátý - ISTANBUL podruhé


Dnes bylo konečně pěkně a tak jsem se rozhodl vyrazit zase do Istanbulu. Vyrazil jsem kolem poledne vlakem, přijel na Haydapasa a pak pokračoval trajektem na druhou stranu. Když vystoupíte na Eminönü z trajektu, okamžitě vás praští přes nos vůně čerstvých grilovaných ryb. Neodolal jsem a hned jsem si koupil výborný döner s rybou, kořením a zeleninou. Pak jsem vyrazil na druhou stranu než minule, směrem k paláci Topkapi. Obešel jsem dokola celý Serialový mys, což je takový kopcovitý zalesněný výběžek, u něhož se střetává Zlatý roh, Marmarské moře a Bospor. V byzantských časech se tady nacházely kláštery a veřejné budovy, dnes Serialovému mysu vévodí velkolepý komplex paláce Topkapi, který byl 400 let rezidencí sultánů a žen harému. V úterý mám první hodinu předmětu "Architecture of Istanbul", který představuje výlety jednou za 14 dní do Istanbulu s učitelkou architektury, takže o jednotlivých památkách bude určitě ještě řeč později...
Omar měl dopoledne školu a domluvili jsme se, že se potkáme v McDonalds poblíž Velkého bazaru. Po cestě na naše místo setkání jsem šel po zajímavé ulici se spoustou "rybích restaurací". Většina z nich má jídelní lístek s obrázky na stojanu na ulici, tak jsem mohl zjistit ceny. Vypadá to, že takovou rybí večeři můžete mít za cca 15 lir, tzn. 7,5 eur. Při prohlížení jednoho jídelního lístku za mnou hned přišel majitel restaurace a chvíli jsme si povídali. Uměl pěkně anglicky, což mě potěšilo. Byl původem z Kypru a do Istanbulu přišel nedávno, restauraci otevíral před měsícem. Popovídali jsme si o klubech, že pivo může být v některých klubech zatraceně předražený (prej až 25 liber)...říkal, že můžu kdykoliv přijít na drink zadarmo. Milej pán.
Někdy mezi 3 a 4 jsem se potkal s Omarem v Mc a šli jsme za jeho strýčkem, potřeboval mu něco předat. Jeho strýc vypadá velmi arabsky, nosí nějakou židovskou čapku a prodává diplomatky a tašky. Jednu mi dal. Milej pán.
Poté naše kroky zamířily jsme šli do "nargila café", což je něco na způsob čajovny, ale v typickém tureckém stylu. Všude jsou koberce a "číšníci", kteří se neustáke starají, aby vaše nargile táhla správně a vyměňují vám uhlíky. Čaje tam mají asi jenom jeden druh, jejich typický turecký zatraceně silný čaj, ale zato tabáků a vodních dýmek přehršle. Nargile (tzn. vodní dýmka) stála 10 liber (kurz pro euro je tady zhruba 0.5). Při odhcodu začalo docela silně pršet a na ulici se najednou vyhrnuli prodavači deštníků. Jak milé.
Po cestě zpátky na trajekt jsme se šli podívat ještě do jedné mešity poblíž Velkého bazaru. Byla zrovna doba pro modlitby, tak se Omar šel pomodlit. Mimochodem to jejich halekání mi začíná lést na nervy. Ještě že tady na pobřeží, kde bydlím, nejsou žádný minarety. Když pujdete do mešity, musíte se vyzout. Boty si pak dáte do připravených pytlíků a vezmete si je sebou dovnitř. Holky musí mít zahalené vlasy. Po cestě zpátky na trajekt jsem si koupil nějaký maso zabalený do tortily, ale nevím jak se to jmenovalo. Bylo to dobrý a levný.
Málem bych zapoměl! Na rychlo jsme vběhli do Velkého bazaru, ale už se zavíralo. Už nevím jak, ale dali jsme se do řeči s jedním prodejcem vodních dýmek a ve finále jsem si jednu odnášel domů:)

pondělí 16. února 2009

Den osmý

Turecko - země, kde se přátelství měří podle vypitých šálků čaje

Byl jsem v šoku (předpokládám asi jako každý evropan, který do Turecka kdy zavítal) jaký vztah mají turečtí muži mezi sebou. Není nic neobvyklého vidět místní muže se navzájem o sebe opírat, vřele objímat, poplácávat a vřele diskutovat. Nejvíce mě ale zarazilo, že se někteří turci při loučení dokonce i líbají. Jsem zvyklý na dívčí líbání ale muži? Někteří se při loučení jen jakoby otřou nosy, nekteří se regulérně políbí na tvář (díkybohu že jen na tvář). Akceptuju to. Ale dělat to nehodlám.
Mimochodem dnes začal semestr. Byl regulérní první školní den. Včera večer jsem si jako každý poctivý student, který jde poprvé do školy, připravil aktovku, udělal svačinu, dal bačkory do pytlíku a šel brzo do postele. Školní kampus se konečně zaplnil studenty. Viděl jsem i první turecká děvčata! Zde konečně mohu odpovědět na mnohé dotazy, na které se ptáte.
Místní dívky nenosí plnovous, ani turban a dokonce si nejspíše i holí nohy! (toto je ovšem ještě neověřené).
Dnes jsem žádné lekce neměl, protože international office stále řeší změnu mého learning agreementu. Jsou velice produktivní:)
Místo toho jsem šel navštívit místní fitnes. Docela prší a kampus je 25 minut pěšky, ale Ismet navrhl, že si pojede zacvičit taky a vzal mě sebou na motorce. Fitko je moc pěkný a mají tam i běhací pásy. Ty se mi moc líbily, i když se mi málem podařilo napodobit jedno z těch tísíců videí na Youtube a efektně z pásu vyletět ven:)

neděle 15. února 2009

Den čtvrtý - ISTANBUL poprvé


Přemluvil jsem Omara, ať se mnou jede na chvíli do Istanbulu. Sedli jsme na vlak kousek od kampusu a vyrazili. Líbí se mi, že je tu vcelku levná doprava. Vlak stál 1.40 liry, to je asi 20 Kč. Cesta vlakem trvá asi tak 45 minut a vlak dojede téměř do centra Istanbulu. My bydlíme na posledním předměstí (jestli se to tak dá říct). Je to sice daleko, ale cesta z Bystrce do centra trvá v Brně úplně stejnou dobu:) Vlakem jsme přijeli na nádraží Haydarpasa, které se nachází na asijské (oni říkají anatolské) straně Istanbulu, odkud jsme jeli trajektem přes Bospor do Eminönü. Trajektů přes průliv jezdí strašně moc a každou chvíli. Jezdí na všechny možný strany a do všech možných čtvrtí a přístavů. Trajekt stál zase 1.40 liry. Ono tady vlastně všechno stojí 1.40 liry:) Ať jedete vlakem, dolmušem nebo trajektem, vždycky vás to bude stát stejně. A nezáleží na tom, kam jedete a jak daleko jedete. Eminönü je nábřeží, je se dá dobře najíst. Je tu most, na kterým stojí asi stovka rybářů, kteří z Bosporu rybaří jednu rybu za druhou a jejich kolegové ryby opodál hned grilují a prodávají v bulce jako döner. Ten si můžete dát i s kuřecím masem, ale veřte mi, že s čerstvou rybou je to rozhodně lepší;) Z Eminönü jsme se s Omarem šli podívat do čtvrti Beyoglu, což je moderní čtvrť Istanbulu situovaná na strmém pahorku. Hlavní třídou Beyoglu je Istiklal Caddesi. Je to asi 2 km dlouhá třída, něco na způsob Mariahilferstraße ve Vídni. Spousta obchodů, kaváren, barů, klubů atd. Koupil jsem si pro Istanbul typickou pochoutku - Baklavu! Nevím k čemu bych to přirovnal. Možná něco na způsob štrůdlu, ale asi tísíckrát sladší! Baklavy tady mají všude a prý jich dělají desítky druhů. No uvidíme, na mě to bylo trochu moc sladký...
S Omarem jsme se vrátili zpátky do Eminönü, kde jsme už za tmy nasedli opět na trajekt zpátky. Večerní jízda trajektem byla úchvatná!! Kolem průlivu je spousta zajímavých budov a památek, které jsou moc pěkně nasvícené a dodávají večernímu Istanbulu jedinečnou atmosféru.

Den třetí - těžce vydělané dolary


Vydělal jsem první peníze! Na internetu jsem ještě v ČR hledal možnost práce v Istanbulu a narazil jsem na nějaký mystery shopping. Napsal jsem jim v rychlosti email, že budu v Istanbulu atd a dál se o to nezajímal. O to víc překvapující bylo, když mi hned ve středu přišel email, že si můžu vydělat menší sumu dolarů jako fiktivní zákazník v jedné pizzerii. Byla to síť amerických pizzerií Papa Johns Pizza, která nedávno založila první pobočku v Turecku na jendom Istanbulským předměstí. Můj úkol byl jednoduchej - zavolat do pizzerie, objednat si pizzu podle pokynů, přijet si ji vyzvednout, doma nafotit pár fotek a samosřejmě ji pak sníst. Vydali jsme se s Omarem (můj spolubydlící) pro pizzu. Jeli jsme vlakem na předměstí Pendik, kde na nás už čekali Omarovi dva turečtí kamarádi, kteří nám pomohli pizzerii najít. Tady jsem poprvé zjistil, co to znamená jet "dolmušem". Dolmuš je malý turecký mikrobus, obvykle tak pro 15 lidí, ale uvnitř jezdí namačkaných lidí minimálně dvojnásobek. Zase je ale hodně levnej a zastaví vám prakticky kdekoliv, stačí mávnout:) Papa Johns Pizzerie byla v outletovém centru Viaport, což je něco na způsob Olympie v Brně. Do předměstí Istanbulu vůbec nezapadá:) Pobavil jsem se, když jsem tam začal fotit. Okamžitě za náma přiběhl jakýsi hlídač a začal tvrdit, že ty fotky musím smazat. Zajímavý.

pátek 13. února 2009

Den druhý


Na letišti v Istanbulu jsem se seznámil s jednou češkou z Prahy, která jela na stáž do Bursy (to je cca 3h odsud a je tam lyžařský středisko). Na letišti byla směnárna sice zavřená (což není ve 2 v noci žádné překvapení), ale peníze jsem si vyměnil u klenotníka, takže jsem mohl hnedka odjet taxikem a zaplatit mu v tureckých lirách. Taxik stál v přepočtu cca 25 EUR, což se docela dá...Borec taxikář samosřejmě neuměl ani slovo anglicky, tak jsme si po cestě moc nepokecali, ale mě to nějak netrápilo. Chvilku mě zamrazilo, když zastavil u nějaký pumpy, vystoupil a šel dovnitř cosi domluvat a přitom se na mě několikrát podivně podíval...v tu chvíli mi bylo trochu horko:)
Do kampusu jsem přijelv kolem 3h a dostal jsem pokoj s jedním turkem. Je mu 18 let, studuje nějakou mechaniku nebo něco takovýho a je docela pohostinný. Obzvlášť co se týče stravovacích návyků. Na oplátku mu dávám tatranky :D
Ubytování, kde bydlím, je taková rezidence na pobřeží (které mimochodem tady moc pěkný není, je tady spousta továren a lodí, takže v moři se tady koupat asi nedá). Je to dvoupatrovej barák, pěkně zařízenej, na pokoji mám bezdrátový internet, televizi, ledničku, klimatizaci, sprchový kout a normální evropský záchod. Bohužel jsem tady jedinný student z Evropy. Ten tureckej spolubydlící sice nemluví úplně iděálně anglicky, ale snaží se, tak se jakže takž domluvíme. Je dost ochotnej a nápomocnej.
V úterý jsem hned ráno vyrazil do školy. Protože moje ubytování není úplně u školy, tak cesta ke školním budovám trvá asi 20 minut pěšky. Do školy mě zavezl na motorce Ismit (o něm později), takže jsem tam byl za 5 minut. Ve škole jsem našel zahraniční oddělení, kde mě přivítaly 2 turkyně a 2 turci (jména si opravdu nepamatuju). Pohostili mě tureckým čajem, vyfasoval jsem prospekty o turecku a mapu Istanbulu:) Pak jsem absolvoval takové menší kolečko po profesorech, naštěstí asi jen po těch co umí anglicky:) Místní rektor je docela príma chlápek, akorát je docela obézní a hulí jak fabrika. Oni ti turci celkově docela hodně kouří.
V kampusu je moc pěkný fitness centrum, hřiště na voliš, fotbal a tenis. Asi se budu učit hrát tenis. Místní profesor tělocviku je, jak to tak vypadá, zapálenej tenista a oznámil mi, že s ním budu hrát. Hmm. To jsem zvědavej:)